Celý život (se) hledám

14.12.2018

Celý život (se) hledám...
Hledám zaměstnání, které mě bude bavit, naplňovat a podporovat můj osobní život, nikoliv ho brzdit, ničit, nebo jakkoliv omezovat. Vždycky jsem byla dost, jak já říkám uvědomělá, jak říkají ostatní, tvrdohlavá. Když jsem se rozhodovala co dělat za školu, přemýšlela jsem, co mi zabere nejméně času, abych mohla jít co nejdříve vydělávat peníze a věnovat se svému životu. Na peníze jsem nikdy nehleděla jako na materialistické papírky, ale jako na prostředek, který mi zajistí spokojený život. Nikdy jsem nehleděla na to, co bych mohla dělat v budoucnu. Vždyť je to budoucnost a copak já vím, co bude? Valná většina se se mnou neztotožňovala a nutila mi myšlenku toho studijního papíru, to aby ze mě něco bylo. Protože kdybych ten papír neměla, nic by ze mě nebylo a co kdyby že mě nic nebylo? Ostuda. Možná pro ostatní, rozhodně ne pro mě. Co to vlastně znamená, něčím být? Vždyť všichni něčím jsme. Jsme tím, kým chceme. Vždycky jsem každou práci (a že jsem jich měla od svých 18 let docela dost) volila podle toho, jaký jsem potřebovala mít osobní život.
Nejprve jsem měla fázi 1. Ta obsahovala "mít nějaké finance".
To znamenalo chodit jako dělnice ve výrobě na sýry, na tři noční směny, které mému už tak pochroumanému zdraví absolutně neprospívaly. Stát u pásu a fungovat jako robot. Ale to bylo jedno, hlavně že ty peníze... Teda, spíše drobné. Vlastně nejmenší možné, co tenkrát byly. Ale byly!
Dále jsem přecházela na fázi 2. "Lepší zdraví".
Taková fáze se nesla v duchu varovných signálů těla. Že už je to vážně moc a měla bych si uvědomit, že zdraví mám jedno a pokud nechci kvůli nočnímu stravování a nedostatku spánku trpět do konce života na křeče v břiše, budu s tím muset něco udělat. Tak jo, zbavíme se nočních směn a přesuneme se tu do skladu. Řídila jsem ještěrka, vysokozdvižný vozík chcete-li a měla jen ranní směny. Hezky od půl 5 ráno, ale brzo domu. Což bylo super, začínala jsem v té době běhat a zajímat se o to, co vlastně mé tělo potřebuje, takže po práci hezky trénink a čas na vaření.
Přišla fáze 3. "začínám si vážit své práce".
To byla ta fáze, kde si uvědomíte, že žít z výplaty pod výplatu není úplně fajn. A ač jsou super jen ty ranní směny, nevede to vlastně vůbec nikam. Člověk prostě nechce dělat poskoka jen za to nejmenší možné. To už jsem vlastně byla ostřílená dospělá pracující holka!
Nebyla. V této fázi jsem přešla pracovat do výrobny kartonů. Vyráběli jsme obrovské 10 vrstvené kartony do BMW, aby měly do čeho skládat auta. Hodně jsme se nadřela, ale bylo trochu víc peněz a já měla jen ranní směny od 7 hodin do 15 hodin. Takže po práci domu a jde se trénovat. Přichází fáze 4. " jaké si to uděláš, takové to máš".
Uvědomila jsem si, že pokud chci, změním všechno, co všem přijde nemožné. Uvědomila jsem si, že pokud si přeji vydělávat větší peníze a mít díky nim více času pro sebe, tak přece mohu. Jen jsem netušila, že mi to přinese zaměstnání, kde jsem dělala řidičku dodávky a jezdila 2x - 3x týdně do Evropy rozvážet, nakládat a vykládat schody. Asi si říkáte že to bylo fajn, ale 2-3 dny znamená krát 30 hodin v kuse za volantem s jednou jízdou o 1600 km. Dvacetiletá holka ve světě za volantem, často i sama bez spolujezdce. Sranda to nebyla a tohle přechází do fáze 5. "někomu na mě záleží, asi nějakou hodnotu mám". Přítel doma trpěl. Po nocích byl sám, strachoval se, jestli každou jízdu dojedu v pořádku domů a já jsem ve volných dnech jen spala a začala pro finance ztrácet čas, na kterém mi tak záleželo, čas, který má být pro mě a mou rodinu. Přítele Páju a hafany.
Přišla fáze 6. "našla jsem se".
Řekla jsem si dost, já to takhle nechci. Seděla jsem vyčerpaná na posteli a kutálely se mi slzy po tváři. To opravdu musím obětovat svůj čas tomu, abych dělala něco, co nechci, pro čas, který stejně obětuji pro to, co nechci dělat? Z tohohle kolotoče mi bylo vážně hodně ouvej a opravdu mé tělo křičelo dost! Jsem vyčerpaná a tohle nejsem já. Dala jsem výpověď. Věděla jsem, že v práci, která mě tolik utlačuje, nevymyslím cestu, co bude dál. Musela jsem pryč, aby mě okolnosti donutili přemýšlet o sobě a poslechnout své vnitřní já. Víte, vždycky jsem v hloubě duše věřila a stále věřím, že když má v sobě člověk opravdu velkou touhu něčeho dosáhnout, vesmír mu ukáže cestu. Věřím tomu do dnes, možná je to jen má víra ve chvílích, kdy nevidím cestu ven a opěrná hůl v životě, ale rozhodně to nějakým způsobem funguje.
Měla jsem spousty času jen sama pro sebe a najednou mi do cesty přišla možnost, začít podnikat. Založit si živnostenský list a začít si řídit život sama. Nevím jak ta možnost přišla, ale přišla. Měla jsem hrozný strach, bála jsem se, že to nezvládnu a že nebudu mít důležitou sebedisciplínu k tomu, abych se mohla živit jako finanční poradkyně. Tohle bylo poprvé, kdy jsem se ráda učila, ráda jsem vstávala do práce, ráda si práci vymýšlela a ještě radši jsem jezdila za lidmi, se kterými jsem si mohla povídat a čerpat jejich životní situace. Někdy byly velice silné a těžké, jindy strašně nabíjející a jindy hrozně vyčerpávající, ale to bylo to, co jsem potřebovala. Plánovala jsem si čas sama. Jindy jsem pracovala 18 hodin, jindy zase 2 nebo jsem se sebrala a jela si užívat přírody do hor. Takhle jsem to chtěla. Když jsem potřebovala více peněz, byla jsem v práci déle, protože jsem věděla, že je mohu po té další měsíc vyměnit za svůj drahocenný čas pro svou rodinu. Přesně tak, jak jsem od samého začátku chtěla. Bavilo mě pomáhat lidem, radit v těžkých situacích a všechno mi to tak nějak začalo dávat smysl. Ale víte co? To bych nebyla já ... abych nedotáhla všechno ke své největší spokojenosti. Možná to je ta má tvrdohlavost, o které každý mluví ve spojení s mým jménem. Ono ten datum 1.dubna, narození na apríla s sebou něco určitě ponese 😊. V práci se mi hodně dařilo, věděla jsem, že když přestanu pracovat, chvilku si mohu užívat a tak jsem si řekla, že v nejlepším by se mělo přestat. V tuhle dobu, už jsem totiž doma ve volných chvílích měla čas na to, abych tvořila věci, které jsou mi blízké. Plnila jsem si krůček po krůčku představy, které už v hlavě zněly dlouhou dobu. Woobojky... tenkrát to nebyly ještě Woobojky, ale vlastně jen dřevěné psí známečky, kterým chyběly nějaké krásné přírodní obojky. Přesně ty Woobojky, které znáte dnes.
Sedívala jsem v kanceláři a kreslila jsem si návrhy značky, hledala látky, zkoumala impregnace dřeva, vypalování, šití, spousty materiálů. Hledala jsem firmy a dodavatele. Psala jsem Pájovi domů s totálním nadšením, co budu zase tvořit nového až přijedu domů. Začínala jsem více komunikovat s vámi, s lidičkami co mi dávají největší inspiraci a motivaci to nevzdávat. Naději, že to všechno má smysl a někam vede. A přesně tohle byla ta chvíle, kdy jsem věděla, že to, co jsem vybudovala za pár měsíců ve svým vlastním podnikání, chci převést na činnost, která mě bezmezně naplňuje. Na svou vlastní výrobu, značku a sebe samou. Že chci žít svůj život, a budovat na svém. Věděla jsem, že buď budu dělat obě práce na půl, nebo jednu na plno a tahle myšlenka rozhodla. Ani netušíte, jak jsem se tohoto kroku bála. Bylo to poprvé v životě, kdy jsem v práci byla opravdu spokojená, ale cítila jsem, že je to tak správně.
 Rozvázala jsem spolupráci a všechen svůj volný čas začala vkládat do mého životního snu. Pro sebe, pro vás, pro pejsky. Přesně tak, jak jsem si celý život přála. A víte co? Teď je těch 100%. Teď jsem to já a jen já. Je pro mě TEĎ a nepřemýšlím o tom, jakou práci zase budu hledat. Už nechci, tohle jsem já a já věřím, že celá ta cesta, která začínala u výučního listu, měla mířit právě sem.
Jsem stále na začátku, ale já už teď věřím, díky vám, že to všechno má smysl a že Woobojky udělají každého z vás šťastnější, stejně tak jako mě. Moc bych si to přála.

Chtěla jsem všem říci, nebojte se jít si za svým snem. Neutápějte ho v hlavě a srdíčku. Nechte ho jít na povrch. Vždycky nějak bylo a nějak bude. Pokud jen trochu strádáte, neposlouchejte ostatní, že tak to má být a že máš být vděčný za to, že něco máš. Buď vděčný, ale jdi si za svým srdcem, pocitem, snem, říkej tomu jak chceš, ale buď to ty. Doplň toho mála co si vážíš na tu 100% spokojenost. Nebuď ve schránce, do které nepatříš. Možná to nepřijde hned, ani zítra ani za rok, ale věř, že pokud věříš a posloucháš své tělo, přijde ta správná cesta i když jí někdy opravdu nevidíš. Na své cestě jsem poslouchala jen, už zase mění práci. Co jiného bys chtěla dělat když máš jen výuční list, smiř se s tím, že ti nikde víc nedají, ty si myslíš že všude na tebe čekají, nemáš žádnou praxi, nejsi vlastně nikdo a chceš být někdo. Tohle pro mě znamená, někým být, být sám sebou. Není to o penězích, ale o nás. Buďme trochu sobečtí a mějme se na prvním místě. Nikdo jiný za nás náš život žít nebude. 

Tímto děkuji z celého srdce své rodině, přítelovi a opravdovým přátelům, kterých je opravdu málo, kteří mě upřímně podporují, drží ve chvílích, kdy má člověk pocit že to nejde, nebo nevidí svou cestu. Chápali mé rozhodnutí, i když byla pro většinu naprosto nepochopitelná.Děkuji kamarádům, kteří mé nereálné nápady posouvají v před a pomáhají přetvořit v realitu.
Děkuji hlavně vám, mým čtenářům, lidičkám kteří mě podporují přes sociální sítě každým dnem spousty zprávami, objednávkami a nádhernými fotografiemi. Bez vás by Woobojky nebyly Woobojky.
Děkuji, protože bez vás by to nešlo!